Karikatury Mohameda: druhé kolo

Zdá se, že Dánsko je posedlé výrobou karikatur a Holandsko má zase spadeno na filmové umění. Tak se alespoň musí situace jevit těm, kteří se o uměleckých sklonech těchto dvou zemí dovídají pouze ze zahraničních zpráv.

Dánsko se opravdu svými karikaturami proslavilo. Díky stále povrchnější práci většiny novinářů se mohla dánská vláda radovat z toho, že kritických otázek ze zahraničí bylo pomálu a většina uspěchaných čtenářů a posluchačů si utřídila svůj obraz boje pokroku proti zpátečnictví bez větších zádrhelů.

Ovšem je třeba si uvědomit, že zahraniční politika je odrazem politiky vnitřní, tudíž boje o křesla a honu za lepšími výsledky v průzkumech veřejného mínění. Proto se kauza karikatur proroka Mohameda ve světě úspěšně reklamovala jako boj za svobodu projevu, zatímco v Dánsku se použila jako vhodné palivo pod kotel stále vyhrocenějšího postoje vůči menšinám.

Pokud si dobře pamatujete, tak začátkem roku 2006 hořely dánské vlajky v téměř všech muslimských zemích. Viděli jste však nějaké reportáže z pouličních nepokojů v samotném Dánsku? Viděli jste hysterické reakce dánských muslimů, pálení vlajek v Kodani či útoky na veřejné budovy? Dánští muslimové se uchýlili k psaní čtenářských dopisů, kroucení hlavou a jedné osamocené demonstraci.

Na druhou stranu dánští politici nasadili takové tempo, že jim hrozilo přehřátí. Hon za hlasy voličů je náboženství, které se nesmí podceňovat. Politické strany řvaly do ticha své volební slogany, zatímco představenstva dánských firem počítala rychle narůstající ztráty z prodeje, který se nekonal. „Svoboda projevu“ byla slova, která se stala novým zaklínadlem a zápal, s jakým byla pronášena, připomínal páteční motlitby v dánských skoro mešitách. Muslimská menšina v Dánsku se totiž zatím nezmohla ani na jedno stavební povolení.

Z konfliktu vyšly vítězně dvě politické strany: Dánská strana lidová, která ráda nazývá muslimy nádorem Evropy, a Strana radikální, která zaujala opačný postoj a viditelně se za kreativní výplody ilustrátorů styděla. Karikatury tak rozdělily Dány na dva tábory a pan premiér se nijak nesnažil, aby voličům poskytl možnost smíření.

Když pominu kritický rozhovor BBC „Hard Talk“, ve kterém vystoupil mimo jiné Flemming Rose, tak se většina médií chovala tak, jak má a neposkytla nám žádnou hlubší analýzu situace. Švédská média se však s chutí pustila do dánské diskriminační politiky - rozpor mezi Dánském a Švédskem v této oblasti trvá již několik let.

Když švédský umělec Lars Vilks vyprodukoval obrázek Mohameda se psí hlavou, dánští politici poskočili radostí a čekali s napětím na novou krizi, tentokrát u sousedů. Ta se ovšem nekonala – švédská vláda reagovala rychle a přišla s prohlášením, že kreslit kohokoli se psí hlavou není zahraniční politikou Švédska, pouze právem jednotlivce. K odvrácení krize zřejmě stačilo jen pár rozumných slov.

Byla to ovšem právě tato slova, která dánská vláda říci nemohla. Dánský premiér se sám poslal do kouta, když postavil svou vládu na podpoře Dánské lidové strany, která by mu samozřejmě nikdy neodpustila, že nad Mohamedovou psí hlavou nejásá.

Karikatury byly na čas zapomenuty, Flemming Rose si našel nové přátelé mezi americkými neokonzervativci a muslimové opět kupovali dánské máslo. Tato idyla byla však přerušena v únoru 2008 novým zveřejněním karikatury Mohameda s bombou v turbanu. Důvodem byla zpráva PET (Dánská tajná služba) o tom, že PET zatkla tři osoby podezřelé z plánování vraždy ilustrátora této karikatury, Kurta Westergaarda. Poněkud podivným se však jeví fakt, že PET jednoho z těchto tří podezřelých okamžitě propustila a jen zbývající dva umístila do vazby.

Jistě si říkáte, že na tom přece nic tak divného není. Ovšem PET propustila na svobodu majitele dánského státního občanství, zatímco věznění jsou občany Tunisu. A podle nového proti-teroristického zákona smí dánský stát vykázat cizí státní příslušníky ze země bez soudního řízení, pokud je PET označí jako nebezpečné pro bezpečnost státu. A k takovému označení nejsou potřeba žádné důkazy, protože nedojde k soudnímu řízení. Království si rozvracet nedáme.

Bystrý čtenář si jistě položí otázku, jak může vražda jednoho ilustrátora ohrozit bezpečnost celé země. V minulosti by byl takový zločin označen jako vražda, v nejlepším případě jako atentát. V dnešním světě boje proti terorismu se z něj stává útok na bezpečnost státu. Možná záleží na náboženském vyznání potenciálního pachatele či na jeho podezřelém občanství.

Když se Flemming Rose rozhodl v roce 2005 publikovat dvanáct karikatur Mohameda, měl k tomu podle vlastních slov několik důvodů. Byla to mimo jiné snaha lépe integrovat muslimské spoluobčany do dánské společnosti a boj proti censuře a za svobodu projevu. Jak sám Flemming Rose řekl, tak součástí dánské kultury je být vystaven zesměšňování a ponižování a demokraticky to přijmout. Karikatury politiků se přece v novinách objevují denně.

Flemming Rose však zapomněl dodat, že dánská média povětšinou do ležícího nekopou a v té době nebyla muslimská menšina v Dánsku žádným nebezpečím pro svobodu projevu - naopak byla pod denní palbou dánských politiků. A co se týče boje proti censuře a útisku – kde byl Flemming Rose, sám ukrajinského původu, v době komunistických režimů v Evropě?

Tento týden přijel do Dánska další umělec – holandský pravicový politik Geert Wilders, autor zatím nezveřejněného filmu „Fitna“. Film má opět připomenout rozdíl mezi evropským pokrokem a islámským tmářstvím. Wilders ještě stačil přirovnat Korán k dílu Adolfa Hitlera „Mein Kampf“ a navrhnout, aby byl Korán v Holandsku zakázán. Zákaz literatury se zřejmě stává novou zbraní v boji za svobodu slova.

Geert Wilders nám dále sdělil, že si velice váží dánského premiéra Rasmussena, který na rozdíl od holandské vlády zbabělců tento typ svobody projevu podporuje. Veliké muselo být jeho zklamání, když Anders Fogh Rasmussen odvětil, že se od projevu Wilderse distancuje, že považuje jeho slova za urážlivá a že si nepřeje, aby byla spojována s dánskou společností.

Proč dánský premiér změnil tón? Prostě to není hloupý politik. Veřejný průzkum ukázal, že většina Dánů sice podporovala původní publikaci karitur v roce 2005, ale nesouhlasí se s jejich znovuzveřejněním – cesta za hlasy voličů tudíž touto cestou nevede.

A premiér Rasmussen se v tuto chvíli nebojí ani rozporu s Dánskou lidovou stranou, naopak by ho spíš uvítal. Usiluje totiž o pozici prezidenta EU a proto si nepřeje, aby jeho provázanost s touto rasistickou stranou byla evropské veřejnosti příliš připomínána. Tím, že se Rasmussen distancuje od Wilderse, se také distancuje od ideologie Dánské lidové strany – která Wilderse samozřejmě nekriticky zbožňuje.

Boj za svobodu projevu je věc ušlechtilá a potřebná. Část obyvatel muslimských zemí to začíná chápat a zdá se, že se naučila první lekci demokracie. Místo pálení vlajek přestala prostě opět kupovat dánské máslo. A protože si řetězce supermarketů v islámských zemích všimly, že výrobky z Dánska zůstávají ležet v regálech, tak je přestaly objednávat. Myšlenka bojkotovat dánské výrobky byla v roce 2005 dílem fanatických islámských organizací, tentokrát je samovolným jednáním veřejnosti. Snad i proto se o tom zahraniční média nezmiňují.

Islám, stejně jako každé náboženství, je ve své podstatě souborem návodů a příkazů, kterým se jednotlivec toužící po věčné spáse musí podřídit, aniž by je dál příliš zkoumal. Země, ve kterých se víra stane ústavou a ve kterých není náboženství odděleno od politiky, je třeba kritizovat. A je jedno, zda se jedná o země křesťanské či islámské.

Pokud ovšem bude Evropa dál z pozice jakési sebezvolené intelektuální nadřazenosti a ve jménu boje za svobodu projevu produkovat více a více děl pochybné umělecké hodnoty, tak se příliš pokroku a porozumění nedočkáme. Tím se tento boj ještě více přenese na úroveň vzájemného pošťuchování na školním dvoře.

Ideologické poslání dětinských kreseb Mohameda se v Dánsku často přirovnává k dílu „Satanské verše“ Salmana Rushdieho. Reakce islámského světa byla možná podobná, ale z uměleckého a intelektuálního hlediska je to hrubá urážka spisovatele, jehož dílo se na rozdíl od karikatur dočkalo uznání celého světa. Zbývá jen trpělivě doufat, že se dánský boj za svobodu projevu posune dál a nabídne světu víc, než infantilní provokace v podobě dalších pochybných karikatur. Třetím kolem by už Dánsko riskovalo, že se stane karikaturou sama sebe.

Link: Video Hard Talk BBC