Pozadí filmu „69“ o Ungdomshuset

Režisér Nikolaj Viborg získal jako jediný povolení natáčet uvnitř Ungdomshuset v době před vyklizením domu. Jeho dokumentární film „69“ byl uveden na festivalu Dox a vyhrál dvě ceny.

Rozteklý asfalt a dlažební kostky v ulicích. Čtvrť Nørrebro hoří a oranžová světla pouličních lamp svítí na mladého pankáče, který zírá někam do neznáma.

„Nechce se mi jít na ulici s helmou na hlavě a železnou tyčí v ruce a zároveň se bát, že když vyjdu ven, tak mě můžou zastřelit nebo zastřelit někoho z mých kamarádů. Nebo že udělám z nějakého policisty invalidu.

Ale na druhou stranu už vůbec nechci, aby se tohle dělo, aniž bych se proti tomu postavil a ukázal, že tohle není fucking v pořádku“, říká.

Frustrace

Tento pankáč se jmenuje Mads Lodahl a je hlavní postavou dokumentárního filmu o Ungdomshuset „69“, který získal dvě ceny na festivalu „Cph:Dox“. Autorem filmu je Nikolaj Viborg.
Režisér, kterému je 26 let, získal povolení natáčet uvnitř Ungdomshuset a tím zvěčnit každodenní život aktivistů v posledních měsících před stržením domu. Díky filmu mohou diváci poprvé shlédnout unikátní snímky z tradičních pondělních schůzí, akcí a pouličních bojů proti policii.

Film sleduje skupinu mladých a jejich rostoucí frustraci a postupnou radikalizaci. Okrajovou skupinu, která nemá příliš velkou důvěru ke společnosti, ale měla dost důvěry na to, aby do domu vpustila režiséra filmu.

„Nebylo to vůbec nijak komplikované a to mě hodně překvapilo“, říká Nikolaj Viborg.

„Přišel jsem na jejich pondělní schůzi a zeptal se, a bez nějakých potíží jsem získal možnost natáčet. A to jsou lidé, kteří nemají rádi novináře a které natáčení strašně rozčiluje“.

Nikolaj Viborg se přestěhoval do Kodaně na počátku tohoto století. Předtím se scházel s aktivisty v rodném Svendborgu a v Kodani se brzy spřátelil s uživateli Ungdomshuset.

V roce 2003 odjel natáčet do USA a když přišel na pondělní schůzi v srpnu 2006, byla to jeho třetí návštěva Ungdomshuset od návratu z Ameriky. Právě v těch dnech prohrál Ungdomshuset soudní spor a uživatelé domu horečně přemýšleli o tom, jak by mohli zůstat v domě, který jim podle jejich názoru patřil.

„Mrzelo mě, že Ungdomshuset měl být vyklizen a štvalo mě, že jsem se k tomu nijak nepostavil“, říká režisér.
Proto se rozhodl, že se příběh konfliktu o Jagtvej 69 pokusí ztvárnit. Do role kameramana a asistenta režie si našel Ditte Marie Nielsenovou.

Útočiště homosexuála z Jutského poloostrova

„Ungdomshuset je místem, kde se Mads poprvé cítí doma a akceptován – do té doby si připadal vykořeněný a amputovaný od okolního světa. Zde se směl seberealizovat. Proto se konflikt o Ungdomshuset stane jeho osobní otázkou o toleranci společnosti a o tom, zda je někdo schopen se postarat o existenci místa, kde se smí cítit doma“, říká Nikolaj Viborg.

Pocity viny

Režisér říká, že podobnou nedůvěru vůči společnosti sdílelo s Madsem mnoho uživatelů Ungdomshuset a proto to byl jen on, kdo se jim směl do takové míry přiblížit. Důvěra byla jeho privilegium a jen proto mohl natočit tento film. Zároveň ale jeho práci komplikovala.

„Občas to bylo neskutečně težké. Lidi, které člověk natáčí, mají na nůž na krku a když je člověk filmuje v jejich jediném bezpečném prostředí a z takové blízkosti, tak má často pocit viny z toho, že jim bere jejich poslední útočiště“, říká Nikolaj Viborg.

Film „69“ obsahuje několik scén z demonstrací, ve kterých policisté v bojové výzbroji mlátí obušky mladé aktivisty, sedící na zemi.

„Kdybych byl úplně nezúčastněný, tak bych, když se lidé vrátili pořádně zmlácení domů, hned vytáhl kameru a zmáčknul „record“, protože jsem v tom viděl zajímavý příběh. Když ale člověk ví, že se s nimi uvidí zase druhý den, je to najednou daleko složitější. Musel jsem se ale za tuto bariéru nějakým způsobem dostat a ve filmu nejsou jen záběry situací, kdy jsou lidi v pohodě“, říká režisér.

Co jsi udělal proto, aby se film nestal propagandou od bývalého uživatele Ungdomshuset?

„Film zobrazuje Ungdomshuset po dobrém i po zlém. Ve filmu je spousta lidí, kteří řeknou nějakou blbost a občas vystupují dost nešťastně a já nevěřím tomu, že by tyto záběry byly ve „stranickém“ filmu“. Režisér dodává, že film nedělal pro uživatele Ungdomshuset, ale pro zbytek Dánska.

Chtěl jsem, aby tento film byl překlenovací most, netvořil jsem ho jako jakousi kampaň. Šlo mi o to, aby byl divák schopen ztotožnit se s některými z těchto lidí a zároveň chápat situaci z jiné společenské perspektivy“, vysvětluje Nikolaj Viborg.

Rozpočet vylétl nahoru

Když si byl po čtyřech měsících natáčení Nikolaj Viborg jistý tím, že má dost materiálu, spojil se se společností „Bastard Film“. Ta rychle vytáhla jak rozpočet, tak úroveň ambicí, nahoru.

Najednou neměl film pouze zobrazovat vnitřní stranu Ungdomshuset. Byly pronajaty vysoké jeřáby a začalo se natáčet město, ve kterém se konflikt odehrával.

„Z Kodaně se stává Herning“

Zatímco kamera krouží nad Kodaní, běží v pozadí hlas Madse Lodahla:

„Z Kodaně se stává Herning. Mizí Ungdomshuset, Christiánie, Børnehuset. Na jejich místo přichází nákupní střediska. Všude musí být trendní bary, cafe latte a módní oblečení. Je to taková blyštivá fasáda a pod ní je to oplzlé a plné násilí. Je to proto, že ve společnosti je spousta odlišných lidí a když chceš, aby všichni vypadali stejně, tak to dokážeš – jenže oni dál zůstanou odlišní. Takže je buď vytlačíš ven, nebo je stlačíš dolů. A ten tlak – to prostě jednou musí vybuchnout“.

Záběry stržení Ungdomshuset

V té chvíli je hlavní postava filmu, Mads Lodahl, u konce s kampaněmi a poklidnými akcemi. Politické vyjednávání stagnuje a uživatelé Ungdomshuset se stahují více a více do sebe. Zabarikádovaní v domě s plynovými maskami a zásobami rýže a vody na několik týdnů.

Když policie ráno 1. března vtrhne do domu v ulici Jagtvej 69, sedí režisér Nikolaj Viborg v bytě s výhledem na Ungdomshuset a filmuje. Uvnitř Ungdomshuset je jeho asistentka Ditte Marie Nielsenová.

Nielsenová natáčí jako o život – když bagry boří zdi a slzný plyn vniká okny a plní místnosti zeleným kouřem. Natáčí, když se dům otřásá v základech a lampy se rozhoupají na stropech a když proudy vody z vodních děl brání mladým, aby postavili před díru ve zdi další kusy nábytku.

Přesto, že Ditte Marie Nielsenová má u sebe novinářskou legitimaci, je zatčena a tři dny vězněna. Je obžalovaná z toho, že svou přítomností nabádala k násilí. Materiály s cennými záběry jsou zkonfiskovány policií, když je ale Nielsenová propuštěna na svobodu, tak jí policie vrátí kazety v igelitové tašce.

„Později si ale police uvědomila, že na kazetách mohou být inkriminované záběry, které by se jim mohly hodit. Policie požádala o povolení k tajné prohlídce jejího bytu“, říká Nikolaj Viborg.

Policie povolení nezískala, to bylo však v tu chvíli lhostejné, protože kazety byly dávno na bezpečném místě. Příběh o ulici Jagtvej končí v troskách. Ale podle slov režiséra příběh poraněné mládeže nekončí.

Hluboké jizvy

Myslíš, že nový Ungdomshuset v ulici Dortheavej může nahradit původní dům mládeže?

„Nový dům vyřešil spoustu problémů. Tento konflikt však zanechal hluboké jizvy ve spoustě lidí, kteří předtím nikdy neměli problémy se zákonem, ale teď prošli pouličními boji a již navždy budou mít napjatý vztah k autoritám a politikům. Šlo opravdu o zneužití důvěry“.

Zdroj: Politiken