Finanční krize trochu jinak

Zdá se, že většina informací o světové finanční krizi spočívá v denním přehledu pádu či růstu akcií, změnách úrokových sazeb a občasném hledání viníka. Většina světových ekonomů z krize viní nedostatečné regulace globálního trhu a nezodpovědný, hrabivý přístup bank. Je zde samozřejmě pár jedinců, kteří zastávají naprosto opačný názor a tvrdí, že trh byl naopak regulován příliš – nepřekvapivě k nim patří i náš pan prezident, který ve snaze šokovat za každou cenu musí být a priori v opozici ke všemu, co zbytek světa nabízí.

Finanční krize je fascinující téma – zejména pokud je přeneseno na jinou rovinu, než pouhé sledování světových burz a předpovědí pádu či růstu hodnot akcií, ostatně tyto tzv. odborné předpovědi jsou povětšinou stejné kvality jako laikovy dohady o tom, zda bude zítra pršet či svítit slunce. Hlavním hráčem tohoto dramatu je totiž vztah mezi dvěma na sobě závislými institucemi – státem a střední třídou.

Nevídaný ekonomický růst posledních 10 - 15 let vytvořil nový typ velice silné střední třídy a byl více méně založen právě na kupní síle této skupiny obyvatel. Chování této střední třídy bylo samozřejmě pečlivě sledováno jak představiteli finančního sektoru, tak politiky a ovlivnilo i rozmach „politiky středu“, která v dnešní době vládne Evropě. Ostře oddělené ideologické hranice pravice a levice, které dříve udávaly tón politického boje, téměř vymizely. Voliči vyspělých zemí se v převážné většině již nedělí na „bohaté“ a „chudé“ a proto mizí i klasická pravice a levice. Politický boj vyhraje ten, kdo dokáže na své sliby nalákat co nejvíce voličů střední třídy. A právě tyto sliby (povětšinou odprostěné od jakékoli nové myšlenky či politické vize) jsou postavené na finačním sektoru: nízká úroková sazba, snížování daní, hypotéky a půjčky. Jedním slovem peníze.

Stabilita politiky vyspělých zemí spočívá ve vzájemné důvěře mezi střední třídou a vládou, bez ohledu na to, zda je to důvěra pouze předstíraná. Solidarita této střední třídy s méně finančně požehnanou částí společnosti sice nadále do jisté míry existuje, je však stále cyničtější – možná i proto, že se nehodí do světa slibů o nepřetržitém růstu blahobytu za každou cenu. Ekonomický růst poslední dekády přinesl i změny lidských hodnot a chamtivost bankéřů je pouze odrazem společnosti.

Mikrokosmem tohoto politického modelu a jeho kolapsu je malá země na předměstí Evropy – Island. Zprávy o tom, že v Reykjavíku každou sobotu demonstruje rostoucí počet příslušníků „střední třídy“ jsou sdělovacími prostředky často ignorovány, možná proto, že 7000 či 8000 demonstrantů je směšně malé číslo. Jednoduchá rovnice mezi počtem obyvatel země a počtem demonstrujících však poukazuje na to, že ignorovat nespokojenost Islanďanů je přinejmenším pošetilé. Nebo je to snad proto, že na Islandu nedemonstrují pouze různé skupiny „aktivistů“ o kterých jsme v souvislosti s občanskými protesty v Evropě zvyklí slýchat (kteří nikdy pakt důvěry s vládami neuzavřeli a které politici mírně řečeno „nepotřebují“) - ale právě tato střední třída.

Island se stává noční můrou politiků Evropy a růst nespokojenosti Islanďanů jasně rýsuje možný následek kolapsu důvěry mezi státem a střední třídou. Zatím je předčasné používat výrazy jako „revoluce“, můžeme však bez nadsázky mluvit o občanském hnutí a s ním spojené přeměně lidských hodnot a pojmu občanské solidarity. Kdo chce získat přestavu o tom, jaký dopad finanční krize (která je stále pouze ve svém počátečním stádiu) může na společenské vědomí ve vyspělých zemích mít, bude vývoj na Islandu velice pečlivě sledovat.